LIVE REVIEW – ROCK CAFE PRAGUE – RIVALS TOUR

LIVE: Amsterdam calling aneb když Kensington, tak jedině živě!
by Alena Bílková

Chytlavé refrény, příjemný nakřáplý hlas, elegantní image, zvonivé kytary a čtyři mladí kluci, co chtějí dobýt svět. Takových tu je, říkáte si. Právem. Koncert nizozemské vycházející hvězdy v pražském Rock Café nás ale naučil, že i v oceánech plných nevýrazných wannabe-indie-stars plavou zlaté rybky.

http://www.ireport.cz/recenze/20372-live-amsterdam-calling-aneb-kdyz-kensington-tak-jedine-zive.html

KENSINGTON
Rock Café, Praha
28. 1. 2015

PHOTO GALLERY
http://www.ireport.cz/fotoreporty/kensington-v-rock-cafe-predvedli-jak-bez-velkych-kecu-odehrat-skvely-koncert.html

Kensington hrají doma v Nizozemsku pro 6 tisíc lidí a lístek na ně si tam koupíte za 40 Euro. V Praze hráli pro zhruba 200 lidí za cenu tak nízkou, že jim sotva pokryla cesťák. To ale neznamená, že by gig v sebemenším detailu odflákli. Že ale bude Rock Café malé jejich energii a silnému zvuku bylo jasné hned v okamžiku, kdy se objevili na pódiu. Kapela si po dlouhé době užila vzájemnou blízkost a diváci v klubu se cítili pohlceni černě oděnou armádou vícehlasů, přesilovkou kytar a bicích šlapajících jako rozjíždějí se vlak. Do země zakořeněni nihilistickým projevem zpěváka Eloiho, který se střídal s energickými výkopy. Stačil jeho jediný kosý pohled zpoza klobouku a publikum cítilo, že tohle bude dobrý koncert. Tak snadné to bylo.

Co dělá kapelu rozpoznatelnou, jsou osobnosti. Pódium obsazené Kensington nabízí rozevlátého kovboje s vypoulenýma očima, zarostlého mohutného kytaristu, jenž je na první pohled dobrák od kosti, nerda baštícího počítačové hry u basy a vyrýsovaného bicmana. Jejich přirozenost se míchala s profesionálně sladěným stylem a trochu otravnou potřebou publikum rozcvičit ve stylu, jakým to dělají třeba The Subways. Nad sbližovacími šaškárnami ale držela celou dobu ochrannou ruku hudba. Hudba, co má vyšší cíle, než jen někoho pobavit během jednoho večera. Kensington mají ambice se zarýt do paměti. Ne do paměti podrážek vašich roztančených bot jako do paměti uší.

Hudba samotná tak byla nejpříjemnějším překvapením celého večera. A kdyby chodili diváci na koncerty právě kvůli hudbě a ne show a hopsání, vyprodávali by Kensington stadiony i u nás, ne jen v Nizozemí. Rockeři rozbalili naživo svoje písně z nablýskaného dárkového papíru, jímž je na jejich nahrávkách pravidelně obalují světové producentské špičky. Najednou dávalo plně smysl, že chtějí křísit vliv kytar na hudební scéně a jedna z jejich nejoblíbenějších kapel je Biffy Clyro.

A jak obstáli jejich pražští rivals Holden Caulfield? Kromě pár obvyklých koncertních chyb typu: “Jak se těšíte na hlavní hvězdu večera?” (pozn.: když hecujete publikum, zaujměte je sebou, ne kapelou, co přijde po vás) podobně jako u Kensington naživo obstáli lépe než na nahrávce. V jejich případě však proto, že se snáz přeslechly chyby ve zpěvu. Pokud Holdeni uberou na dramatických gestech, ale půjdou cestou opravdovosti a přímosti, jako u staršího songu Paranoid, tak je na tuzemských pódiích budete potkávat opravdu rádi. A pokud má být láhev vína obrácená dnem vzhůru u úst zpěváka Martyna Starého poznávací značkou, my říkáme – proč ne.

28. 1. 2015 byl večerem, kdy hráčství zvítězilo nad postprodukcí a program malých pražských klubů nad těmi velkými. Choďte do klubů, věřte svým promotérům. Poslouchejte hudbu, ne šašky.